V Táborském manifestu řehtá Trojský kůň

Zdůrazňujeme, že v  manifestu je řada dobrých a dokonce i znamenitých požadavků. Lépe je zformulovat snad ani není možné. Chceme však mluvit nikoliv o nich, ale jednom jiném zcela konkrétním bodu, který je, jak jsme plně přesvědčeni, kamenem úrazu celého textu a znevážením manifestu. O co jde? Citujeme: “POŽADUJEME - aby vláda ČR neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR, která nebude v souladu s Česko-německou deklarací z 21. 1. 1997.“

Celá levice, středové i pravicové vlastenecké subjekty (kromě značné části ODS) v době projednávání návrhu Česko-německé deklarace (ČND) se postavily proti jejímu přijetí. V. Filip dokonce předložil Poslanecké sněmovně PČR návrh na odmítnutí ČND. I jeho hlavní vystoupení v Poslanecké sněmovně PČR jsme vyvěsili. Doporučujeme si ho znovu přečíst. Tlumočil totiž zcela zásadní stanovisko komunistů k Deklaraci. Obdobně smýšleli o Deklaraci i funkcionáři a členové Klubu českého pohraničí. Mohou se o tom sami přesvědčit studiem hraničářského tisku. Za ta léta, co uběhla od podpisu Deklarace, jsme nezaznamenali pokusy nově definovat vztah levice či dalších vlasteneckých sil k ČND.

Až nyní se objevil poukaz na deklaraci v textu manifestu. Ze souvislostí lze odvozovat, že tvůrci manifestu tímto odkazem na ni se ji pokusili „rehabilitovat“ a znovu uvést na politickou scénu. Nikdo nám nevysvětlil důvody tohoto obratu několika „tvůrců“ manifestu a změnu jejich pozic k deklaraci. Nikdo ani zatím nedovedl říci několik slovíček. Mýlili jsme se, promiňte. Co si pak o tom máme myslet?

Za středové vlastenecké síly vztah k ČND vyjádřilo nejlépe Memorandum, pracovní skupiny k parlamentnímu projednávání Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji (dále jen Memorandum), podepsané profesory V. Pavlíčkem, Lužou, Valentou a dalšími osobnostmi českého vlasteneckého života. Z jejich zmíněného dokumentu citujeme: „ V politické rovině by totiž znění navrhované deklarace znamenalo počátek zcela nové politické orientace, rozchod s více než stoletým českým usilováním o vymanění se z neblahé jednostranné závislosti a snahami o vlastní stát. Kromě toho bychom takovým zněním deklarace opustili své spojence v druhé světové válce (spojence, kteří ostatně byli u zrodu naší samostatnosti po světové válce první). Vzdali bychom se opory mezinárodních smluv, jako je především Postupimská dohoda a Pařížská smlouva, o nichž návrh deklarace významně mlčí. Vzdali bychom se možnosti opírat se o solidaritu vítězných mocností a přešli bychom na německou pozici.

Takový krok nejen není v zájmu českého státu a národa, je naopak v příkrém rozporu s národním cítěním a našimi dějinnými zkušenostmi.“

Pokud někdo má pochyby o nutnosti „opravit“ Táborský manifest ve zmíněném bodě i po prostudování Memoranda, doporučujeme věnovat pozornost obsáhlejšímu textu prof. JUDr. M. Potočného, DrSc., který vystupoval i v procesu tvorby a projednávání Deklarace. Citujeme několik vět z jeho článku „Česko–německá deklarace neřeší všechny sporné otázky“:

„Nesprávným a proto i nepřijatelným pro Českou republiku zůstává i nadále používání termínů „vyhnání“ a „nucené vysídlení“ německého obyvatelstva. Pokud by totiž bylo takto kvalifikováno přesídlení, zakládalo by to českou mezinárodně právní odpovědnost  a tomu odpovídající nárok na vrácení do původního stavu (tj. návrat přesídlených osob), kompenzaci (tj. vrácení majetku nebo peněžité odškodnění) a satisfakci (tj. omluvu). Podle dosud platné XIII. části Postupimské dohody, vycházejíce striktně z mezinárodního práva (podle názoru vítězných mocností i Polska) šlo v poválečných měsících nejprve o živelný transfer (přesídlení) malé části německého obyvatelstva a pak od konce r. 1945 až do října 1946 o spořádaný a humánní transfer (přesídlení) zbývající velké části německého obyvatelstva.“

Z uvedeného vyplývá, že nemůžeme jinak, než požadovat, aby bolavé a zanícené místo Manifestu bylo řádně ošetřeno, nejlépe z textu vypuštěno. Chybovati je lidské, stejně tak jako chyby napravovat, odstraňovat.

Navrhujeme následné řešení. Z textu, který obsahuje Táborský manifest,: „Požadujeme – aby vláda ČR neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR, která nebude v souladu s Česko-německou deklarací z 21. 1. 1997“, navrhujeme vypustit slova „s Česko-německou deklaraci z 21.1.1997“ a nahradit je slovy : „ s čs. právním řádem a normami mezinárodního práva“.

Pokud k tomu nedojde, nemůžeme Táborský manifest považovat za dokument, který bychom mohli akceptovat. Důvody jsme v krátkosti uvedli. Důsledkem vzniklé situace může proto být rozdvojení vlasteneckých sil. Kdo za něj odpovídá, je jasné. My to nejsme! Naopak i za této situace naléháme na udržení zásadní jednoty vlastenecké fronty.

Pokud jde o chybu, která se pouze „vloudila“, je možné ji odstranit výše uvedeným způsobem. Nic tomu nebrání. Jestliže odvolávka na ČND byla uvedena v textu manifestu úmyslně, ať již z jakéhokoliv důvodu, lze ji považovat za otevření onoho pomyslného okna, po němž v příhodné době bude následovat i otevření dalších oken a nakonec i dveří, čímž dojde k posunu od nemyslitelného ke kvalitativně jinému, v současnosti zcela nepřijatelnému stavu. Třeba ke konání sjezdu tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu na území ČR. Jak rádi bychom se v tom mýlili!

Dr. O. Tuleškov